Vlastnictví vody v ČR: Prodali jsme vodu Francouzům? Fakta o Veolii a vodárnách

Vlastnictví vody: tři různé věci, které se pletou dohromady

Diskuse o „prodeji vody“ trpí jedním zásadním problémem – lidé směšují tři úplně odlišné věci. Pro správné pochopení vlastnictví vody v České republice je nutné rozlišovat:

1. Vlastnictví vody jako přírodního zdroje (voda v řekách, podzemních zásobnících, pramenech)
2. Vlastnictví infrastruktury (potrubí, vodárny, čistírny odpadních vod, vodojemy)
3. Provozování infrastruktury (kdo vodu dodává zákazníkům, vybírá peníze, udržuje sítě)

Pojďme si je projít jednu po druhé, protože v každé z těchto rovin platí něco úplně jiného.

1. Komu patří vlastnictví vody v ČR jako takové?

Podle § 3 vodního zákona č. 254/2001 Sb. platí, že „povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují.“

Mluvíme-li o vodě v řekách, v podzemních zásobnících nebo v pramenech, nepatří nikomu – ani státu, ani obcím, ani soukromníkům. Vlastnictví vody jako takové český právní řád prostě nezná. Stát ji pouze spravuje a uděluje povolení k jejímu odběru. To znamená, že vodu jako takovou nelze prodat ani koupit. Žádná Veolia ani jiná firma tedy nemůže „vlastnit českou vodu“, protože ji nevlastní ani český stát.

Co stát skutečně dělá: prostřednictvím státních podniků Povodí (Povodí Vltavy, Povodí Moravy a další) spravuje vodní toky a uděluje povolení k odběrům vodárenským společnostem. Za tyto odběry pak vodárny platí státu poplatky.

2. Vlastnictví vodárenské infrastruktury

Tady už mluvíme o reálném majetku – potrubí, čerpacích stanicích, vodárnách a čistírnách. Stejně jako u jiných infrastrukturních témat (například jsme se ptali, zda se vyplatí solární panely na střechu), je i tady realita složitější, než vypadá. Vlastnictví vodárenské infrastruktury je v Česku rozdělené takto: podle dat Svazu vodního hospodářství ČR a Ministerstva zemědělství platí, že:

• Přibližně 90 % vodárenské infrastruktury v Česku stále vlastní obce a města, ať už přímo, nebo prostřednictvím akciových společností, ve kterých drží 100% nebo většinový podíl.
• Velké zahraniční koncerny (Veolia, Suez, Energie AG) infrastrukturu nevlastní – až na výjimky.
• Existují tzv. smíšené modely, kdy jedna obecní společnost vlastní trubky a jiná, soukromá, je provozuje (oddílný model).

Typický příklad: Pražské vodovody a kanalizace (PVK) v majetku Veolie infrastrukturu nevlastní – patří hlavnímu městu Praze prostřednictvím společnosti Pražská vodohospodářská společnost (PVS). Veolia ji jen po určitou dobu provozovala na základě smlouvy.

3. Kdo provozuje vodovody a kanalizace?

A tady je jádro celého sporu. V 90. letech a po roce 2000 mnoho českých měst hledalo finance a expertizu na obnovu zastaralé vodárenské infrastruktury. Často přitom uzavřela dlouhodobé smlouvy se zahraničními koncerny, které za úplatu převzaly provozování sítí.

Provozovatel se stará o:

• fakturaci vodného a stočného
• údržbu a opravy potrubí
• čištění odpadních vod
• investice do menších oprav

Za tuto službu inkasuje peníze od koncových zákazníků (občanů a firem). Část výnosů odvádí majiteli infrastruktury (městu), část si nechá jako zisk – a ten může putovat do mateřských firem v cizině. To je ten reálný problém, který za touto dezinformací o vlastnictví vody stojí.

Vlastnictví vody v konkrétních městech

Pro představu pár známých příkladů, jak je vlastnictví vody a vodárenství v praxi v různých regionech ČR nastavené:

Praha

Infrastrukturu vlastní město přes Pražskou vodohospodářskou společnost. Provozování dlouhá léta zajišťovaly Pražské vodovody a kanalizace (PVK), dceřiná společnost francouzské Veolie. Smlouva s Veolií skončila v roce 2028 (s prodloužením) a Praha už několik let pracuje na přechodu na městský model, kdy bude provozování od roku 2029 v rukou nové městské firmy.

Plzeň

Plzeň byla průkopníkem návratu vody do veřejných rukou. Po skončení smlouvy s Veolií v roce 2014 vytvořila vlastní městskou společnost VODÁRNA PLZEŇ a od té doby vodu provozuje sama. Podle vyjádření města se náklady na vodné a stočné dařilo držet pod inflací.

Severní Čechy (SčVK)

Severočeské vodovody a kanalizace provozuje konsorcium Veolie a Suezu. Smlouvy jsou nastavené na desetiletí a region je jedním z příkladů, kde debata o „drahé vodě“ je stále aktuální.

Brno, Ostrava, České Budějovice

Brno má provoz pod kontrolou městské společnosti Brněnské vodárny a kanalizace. Ostrava využívá smíšený model s OVAK. České Budějovice byly v minulosti pod Energie AG, dnes je situace stabilizovaná pod městskou kontrolou.

Aktuální trend: voda se vrací do veřejných rukou

Posledních zhruba 10 let je v Česku jasný trend: obce a města vykupují provozní podíly zpět nebo nechávají smlouvy se zahraničními koncerny vypršet a přebírají provozování samy. Důvody jsou jak ekonomické (zisk zůstává městu místo zahraničního akcionáře), tak strategické (kontrola nad cenou a investicemi).

Příklady:

• Plzeň (od 2014 vlastní provoz)
• Praha (přechod plánovaný od 2029)
• Mladá Boleslav, Příbram, Beroun a další menší města

Proč je vodné a stočné v některých regionech vysoké?

Vysoká cena vody nesouvisí s „prodejem vody cizincům“, ale s několika reálnými faktory. Podobně jako u jiných zdražujících komodit – například jsme analyzovali, kdo opravdu může za drahé máslo a vejce – stojí za vysokou cenou vody kombinace několika faktorů:

• Stáří infrastruktury – velká část potrubí pochází ze socialismu a vyžaduje masivní investice (až 30 % vody uniká netěsnostmi).
• Nákladné čistění odpadních vod – nová evropská pravidla na čištění (mikropolutanty, léčiva) infrastrukturu výrazně zdražují.
• Nevýhodné smlouvy z 90. let – ty byly v některých případech uzavírány s minimální kontrolou veřejnosti a garantovaly provozovatelům vysokou ziskovost.
• Klesající spotřeba – paradoxně, čím méně lidé vodou plýtvají, tím vyšší musí být cena na pokrytí fixních nákladů.

Co s vlastnictvím vody ve svém městě můžete dělat?

Pokud vás zajímá, jak je nastavena situace ve vašem městě:

• Podívejte se na výroční zprávu vaší vodárenské společnosti – musí být veřejně přístupná.
• Zjistěte, kdo vlastní infrastrukturu (obvykle město) a kdo ji provozuje (může být soukromá firma).
• Zeptejte se na zastupitelstvu, kdy smlouva s provozovatelem končí a jaké jsou plány na další období.
• Sledujte cenu vodného a stočného ve vašem regionu a porovnávejte ji s celostátním průměrem.
• Pokud vlastníte nemovitost, mohou vás zajímat i další náklady spojené s bydlením – například nová daň z nemovitosti pro rok 2026.

Často kladené otázky o vlastnictví vody

Kdo má vlastnictví vody v České republice?

Voda v přírodě podle § 3 vodního zákona není předmětem vlastnictví – nepatří státu, obcím ani soukromníkům. Stát ji pouze spravuje a uděluje povolení k jejímu odběru prostřednictvím státních podniků Povodí.

Vlastní Veolia české vodárny?

Ne. Veolia v ČR působila jako provozovatel sítí na základě dlouhodobých smluv s městy, ale samotnou infrastrukturu nevlastnila. V Praze, kde provozovala Pražské vodovody a kanalizace, byla infrastruktura vždy v majetku města.

Můžou cizinci získat vlastnictví vody v ČR?

Vodu jako přírodní zdroj vlastnit nemůže nikdo – ani česká, ani zahraniční firma. Vlastnit lze pouze infrastrukturu (potrubí, vodárny), ale ta je z 90 % v rukou českých obcí.

Proč máme drahou vodu, když ji nikdo „neukradl“?

Cena vody odráží stáří infrastruktury vyžadující masivní investice, nákladné čištění odpadních vod podle evropských norem, nevýhodné smlouvy z 90. let a paradoxně i klesající spotřebu, která zvyšuje cenu fixních nákladů na jednotku.

Vrací se vlastnictví vody do veřejných rukou?

Ano. Plzeň od roku 2014 provozuje vodu vlastní městskou společností, Praha plánuje stejný krok od roku 2029. Mnoho dalších českých měst postupuje stejně, jakmile vyprší dosavadní smlouvy s nadnárodními provozovateli.

Související články

• Nová daň z nemovitosti 2026: Kolik zaplatíte za svůj byt?
• Kdo může za drahé máslo a vejce? Velká analýza marží
• Specifický český trh? Proč máme nejdražší mobilní data v Evropě?
• Vyplatí se solární panely na střechu, nebo je to past na dotace?