Pracují Češi nejvíc hodin v Evropě? Data Eurostatu mýtus boří

Když někdo zmíní v hospodě nebo na firemním obědě, že „Češi pracují nejvíc v Evropě“, obvykle nikdo neprotestuje. Patří to do stejné kategorie pravd jako že „u nás je nejhorší inflace“ nebo „nikde se neplatí takový daně jako tady“. Tahle tvrzení mají jednu věc společnou: jsou napůl pravdivá, napůl nesmyslná. A pracovní doba v Česku je z nich možná nejzajímavější příklad, protože když se na čísla podíváte zblízka, jsou tam dvě věci najednou. Jedna potvrzuje, že tady opravdu makáme hodně. Druhá ukazuje, že myslíme tu makačku úplně jinak, než jak se měří.

Pojďme si to celé rozebrat – nejdřív Eurostat, pak co za těmi čísly stojí, a hlavně co to pro nás reálně znamená.

Co Eurostat opravdu změřil v roce 2024

Evropský statistický úřad zveřejnil 14. května 2025 přehled „actual hours worked“ – tedy skutečně odpracovaných hodin za týden, nikoli sjednaných v pracovní smlouvě. Měří se zaměstnaní lidé ve věku 20 až 64 let, kombinovaně plné i částečné úvazky. Číslo, které z toho vychází, je nejlepší dostupné srovnání reality v EU.

Průměr EU za rok 2024 vyšel na 36,0 hodiny týdně. Před deseti lety to bylo 37,0 hodiny. Evropa se tedy z dlouhodobého hlediska v práci postupně zkracuje. Pomalu, ale neúprosně. A Česko? 37,8 hodiny týdně. Asi o necelé dvě hodiny nad průměrem.

Tady je ten okamžik, kdy se obvykle všichni rozdělí na dva tábory. Jeden řekne „tak vidíte, makáme tady jako šrouby“. Druhý kontruje „jenže Řekové dělají skoro o dvě hodiny víc“. Oba mají pravdu, jenže obě pravdy mluví o jiné věci.

Pořadí podle skutečně odpracovaných hodin (Eurostat, 2024)

Zdroj: Eurostat – Actual weekly hours of work, 2024

Z čistě statistického pohledu jsme tedy pátá nejvíc pracující země EU. Není to první místo, ale slušná pozice. A tady přichází první důležitý moment, který média často přeskočí: proč jsme tak vysoko.

Skutečný důvod není v pracovitosti. Je v tom, kdo má částečný úvazek

Eurostat měří průměr přes všechny zaměstnané – tedy i toho, kdo má smlouvu na 20 hodin týdně. A tady se ukazuje obrovský rozdíl, který se v žádné tabulce hodin neobjeví, ale ovlivňuje úplně všechno.

V Nizozemsku pracuje na částečný úvazek zhruba polovina všech zaměstnaných. V Německu kolem 28 procent. V Rakousku přes 30 procent. Průměr EU se pohybuje kolem 18 procent. A Česko? Někde mezi 6 a 7 procenty. Jeden z nejnižších podílů v celé sedmadvacítce.

To není detail, to je hlavní vysvětlení celého žebříčku. Tomáš Ervín Dombrovský z Alma Career Czechia to v analýze pro Euro.cz shrnul jednoduše: za vyšším počtem odpracovaných hodin v Česku hledejme na evropské poměry u nás stále výrazně podprůměrný podíl lidí pracujících na částečný úvazek. Když statistik počítá průměr, počítá taky všechny ty maminky, studenty, pracující důchodce a lidi v polovičním úvazku. V Nizozemsku jich je hodně, takže průměr stáhnou dolů. U nás jich je málo, takže nás průměr nestahuje skoro vůbec.

Jinými slovy: Češi nepracují individuálně víc než průměrný Němec. Mají jen daleko méně lidí, kteří pracují málo. A to jsou dvě úplně různé věci, i když to z mediálních titulků nepoznáte.

Když porovnáme jen plné úvazky, vypadá to jinak

Tady stojí za to ukázat druhé číslo, které se v debatě používá málokdy. Eurostat měří i pracovní dobu lidí jen na plný úvazek. A tam vypadá Česko takhle:

Zdroj: Eurostat – Hours worked per week of full-time employment, Q4 2024

Tady už jsme čtvrtí. A kdybychom šli ještě hlouběji a srovnávali plnou pracovní dobu s ohledem na obvyklé přesčasy, vyšlo by ČR ještě výš. Protože Češi mají hodně přesčasů. Důvod je trvalý nedostatek pracovní síly – při nezaměstnanosti pod 4 procenta zaměstnavatelé nemají koho najmout, takže ti, co už zaměstnání mají, dělají i za ty, kteří chybí. Zhruba sedm procent Čechů pracuje déle než 49 hodin týdně, což je nad evropským průměrem.

Ironický paradox: jediná země EU, kde pracovní doba ROSTE

Tohle je číslo, které se v české debatě skoro vůbec neobjevuje, ačkoli pochází přímo z Eurostatu. Když statistici sledovali, jak se v jednotlivých zemích mění průměrná odpracovaná doba na zaměstnance, dospěli k tomuhle: za rok 2025 v EU jako celku ubylo 0,3 procenta hodin. Většina zemí buď stagnuje, nebo se mírně zkracuje. A pak je tu trojice, kde to roste – a v jejím čele stojí Česko s nárůstem o 1,0 procenta.

To je v evropském kontextu naprosto unikátní situace. Většina vyspělých zemí pomalu míří k tomu, že lidé budou pracovat méně – ať už kvůli vyšší produktivitě, robotizaci, nebo politickému rozhodnutí. Češi jdou opačným směrem. Místo zkracování zaměstnavatelé naopak natahují, protože nemají koho najmout.

Druhá strana mince: kolik z té práce má smysl

Když už pracujeme dlouho, mělo by to znamenat, že produkujeme víc. Tohle by byla normální logika. Když Čech pracuje o dvě hodiny týdně víc než průměrný Němec, měl by za hodinu vyrobit aspoň stejnou hodnotu, ne? Realita je ale úplně jiná a tady leží skutečný problém celé téhle debaty.

Reálná produktivita na odpracovanou hodinu, podle Eurostatu měřená v indexu, kde rok 2015 = 100, vypadá v roce 2024 takto:

Zdroj: Eurostat – Productivity trends a Deník N – analýza české produktivity

Tohle je první moment, kdy se z příjemně lichotivého titulku „makáme tady“ stane nepříjemně střízlivý fakt. Český zaměstnanec za hodinu odvede zhruba 76 procent toho, co průměrný Evropan. Proti Němci, který má 127 procent EU průměru, jsme někde na 60 procentech jeho hodinové produktivity. Pracujeme o něco víc hodin, ale za každou tu hodinu vznikne výrazně menší přidaná hodnota.

Ekonom Martin Fassmann z ČMKOS to v Deníku N popsal přesně: rozdíl v produktivitě nespočívá v tom, že by Češi byli líní nebo že by montážní linky v automobilkách jely pomaleji. Naopak. Spočívá v tom, co se vyrábí, ne v tom, kdo to dělá. Český zaměstnanec v Škodovce dělá stejnou rychlostí jako německý zaměstnanec ve Volkswagenu, ale zatímco německý kolega skládá kompletní automobil, jeho český protějšek často pracuje na pozici, která je výrobně i hodnotově „níž“ v řetězci. To stojí stovky miliard korun ztracené přidané hodnoty ročně.

Ekonomický paradox, který nikomu nepřijde divný

Tady je věc, která mě baví na téhle debatě nejvíc. Pokud platí dva fakty zároveň – Češi pracují déle než průměr a jejich hodinová produktivita je nižší – pak je logický závěr neúprosný: v hodinách, které navíc pracujeme, nepřibývá moc hodnoty. Nebo jinak řečeno: ty hodiny navíc se z velké části „spotřebují“ tak, že se v nich vyrábí míň, nebo se nevyrábí vůbec.

Zní to drze, ale výzkumy z desítek různých zemí to potvrzují celkem konzistentně. Dlouhá pracovní doba snižuje hodinovou produktivitu. Mozek, který v sedm večer ještě sedí u tabulky v Excelu, dělá v průměru víc chyb a horší rozhodnutí než ten, který v pět odešel domů. To není ideologie, to je biologie. A to je důvod, proč se země jako Nizozemsko, Dánsko nebo Belgie posunuly ke kratšímu týdnu – a paradoxně mají vyšší produktivitu na hodinu.

Otázka pro českou debatu zní: chceme dál pracovat déle a vydělávat za hodinu míň? Nebo zkusit najít cestu k tomu, aby každá hodina měla větší smysl, i kdyby jich bylo trochu méně?

Odbory a politici tomu rozumějí dobře

Českomoravská konfederace odborových svazů několik let opakovaně tlačí na zkrácení zákonné pracovní doby z 40 na 37,5 nebo 35 hodin týdně. Argumentují tím, co už jsme řekli: Čech tráví v práci o stovky hodin ročně víc než kolega z Dánska, má méně času na regeneraci, rodinu a sebevzdělávání. Z dlouhodobé perspektivy to má dopady na zdraví, plodnost a kvalitu života celých generací.

Protistrana, hlavně Hospodářská komora a Svaz průmyslu, argumentuje, že na zkrácení nemáme ekonomickou sílu – česká produktivita je nižší, hodinový výkon by se zkrácením musel kompenzovat buď vyšší výkonností, nebo vyššími náklady pro firmy. A v praxi to znamená, že buď se zdraží výrobky, nebo se utlumí konkurenceschopnost.

Lukáš Kovanda, ekonom Czech Funds, v komentáři pro Kurzy.cz přidal ještě jeden důležitý postřeh: Česko se místo investic do automatizace, AI a digitalizace stále spoléhá na delší pracovní dobu a tradiční průmyslový model. Roboty a inovace by produktivitu zvedly. Místo toho přidáváme hodiny.

Co to znamená pro vás, kdo dnes pracujete na plný úvazek

Nejlíp se to dá pochopit přes konkrétní příklad. Vezměme dva zaměstnance – jednoho v Praze, druhého v Berlíně. Oba mají plný úvazek, oba pracují na manažerské pozici. Český pracuje 40,8 hodiny týdně. Německý 39,9. Vypadá to jako malý rozdíl, ale když to přepočítáme na celý rok:

Vezměte to do extrémnějšího srovnání – Nizozemsko. Tam průměrný zaměstnaný pracuje 32,1 hodiny týdně. Rozdíl mezi typickým Čechem a typickým Nizozemcem? Zhruba 240 hodin ročně. To je šest pracovních týdnů. Za 30 let aktivního pracovního života si Nizozemec „uspoří“ zhruba 180 pracovních týdnů. To znamená, že má o tři a půl roku života víc strávenými mimo práci.

Zase – velkou roli v tom hraje, že hodně Nizozemců pracuje na zkrácený úvazek dobrovolně, ne pod tlakem. Ale princip platí: Čechovi ujíždí volný čas, zatímco Nizozemec ho má víc. A když k tomu přidáte fakt, že nizozemský zaměstnanec za hodinu vyrobí přibližně dvojnásobek hodnoty co český, dostanete úplně nesrovnatelné životní úrovně.

Historický oblouk: jak jsme se k tomu dostali

Když Československo v prosinci 1918 zavádělo osmihodinovou pracovní dobu, patřilo k pokrokovým státům světa. Před první republikou bylo v rakousko-uherském průmyslu zcela běžné, že dělník odpracoval 60 i víc hodin týdně. Osm hodin denně, šest dní v týdnu – tedy 48 hodin – bylo na svou dobu progresivní reforma. Postupně se v Evropě prosazovala i pětidenka.

V Česku se zákonná pracovní doba dostala na 40 hodin týdně v roce 1968 a od té doby se prakticky nehnula. Většina západoevropských zemí ji během 80. a 90. let postupně snižovala – Francie zavedla v roce 2000 zákonný 35hodinový týden (s mnoha výjimkami), Belgie a Německo se ke kratším úvazkům dostaly přes kolektivní vyjednávání. Česká pracovní doba zůstala stejná, mzdy ale rostly, takže za hodinu vyděláváme nominálně víc než před třiceti lety. Pomalu se vyrovnáváme Západu v cenách, ale ne ve volném čase.

A souvislost s předchozími tématy je tu zřejmá. Když jsme nedávno psali o tom, jak se v ČR ceny potravin přiblížily evropskému průměru, ale mzdy jsou pořád výrazně nižší, hlavní vysvětlení leží přesně tady. Pracujeme víc hodin, ale ta hodina má menší hodnotu. A z toho vzniká pocit, že „drahota nás dohnala“, ale výplata zůstává stejná.

Mýtus zní jednoduše, realita je nepříjemnější

Tvrzení „Češi pracují nejvíc v Evropě“ je z poloviny pravda. Pracujeme nadprůměrně, ale rozhodně ne nejvíc. Pátí v EU, čtvrtí když počítáme jen plné úvazky, daleko za Řekem nebo Polákem.

Tvrzení „Češi pracují málo a mají to dobrý“ je úplný nesmysl. To každý, kdo má sezónního zaměstnance v automobilce nebo zdravotní sestru v noční směně, ví okamžitě.

Mezi těmihle dvěma póly je pravda – ne romantická, ale střízlivá. Pracovní doba v Česku je dlouhá ne proto, že bychom byli super pracovití, ale proto, že nemáme rozvinutý trh částečných úvazků, nezaměstnanost je velmi nízká a firmy spoléhají na přesčasy. A za každou hodinou navíc vzniká menší přidaná hodnota než třeba v Německu nebo Nizozemsku.

Pokud se má něco změnit, nejde o to zkrátit zákoník práce ze 40 na 37,5 hodiny dekretem. Jde o to, aby firmy začaly investovat do automatizace, aby vznikla skutečně atraktivní možnost zkrácených úvazků pro rodiče a důchodce, a aby přidaná hodnota té práce konečně začala odpovídat tomu, kolik času v ní trávíme. Bez toho budeme dál tahat 5. místo v Eurostatu a tvářit se, že to znamená, jak skvěle u nás makají všichni od pána uklízeče po generální ředitelku.

Realita je trochu hořčí: makáme dlouho, ale za méně peněz, než kdybychom makali chytřeji.

Zdroje a další čtení

• Eurostat: People in the EU worked on average 36 hours per week (data za rok 2024)
• Eurostat: Actual and usual hours of work (detailní analýza)
• Eurostat: Productivity trends using key national accounts indicators
• Český statistický úřad – data o pracovní době v ČR
• ČMKOS – analýzy a požadavky odborů