Mýtus:
Český stát nebo obce prodaly české vodní zdroje a samotnou vodu zahraničním korporacím (např. francouzské Veolii). Kvůli tomu je voda drahá a zisky odtékají do zahraničí, zatímco my nemáme nad vlastní vodou kontrolu.
Verdikt:
Dezinformace / Zásadní nepochopení systému
Jak je to doopravdy?
V první řadě je nutné rozlišit vlastnictví vody, vlastnictví trubek (infrastruktury) a provozování.
- Kdo vlastní vodu? Podle ústavy a vodního zákona není voda v přírodě (v řekách, pod zemí) ničí. Stát vykonává nad vodou dohled a uděluje povolení k jejímu odběru. Vodu jako surovinu tedy nikdo „neprodal“, protože ji nikdo nevlastní jako soukromý majetek.
- Kdo vlastní trubky? Vodovody a kanalizace ve většině případů (cca 90 %) stále vlastní obce a města prostřednictvím svých vodohospodářských společností.
- Kdo tedy „prodal“ co? V 90. letech a po roce 2000 mnohá města pronajala provozování těchto sítí soukromým firmám (např. Veolia, Suez). To znamená, že soukromník se stará o údržbu, fakturaci a čištění, za což inkasuje peníze od občanů. Zisky pak skutečně mohou končit u mateřských firem v cizině.
- Aktuální trend: Mnoho měst (např. Praha, Plzeň) v posledních letech vykupuje provozní podíly zpět, aby měla kontrolu nad celým cyklem i nad cenou vodného a stočného.
Závěr:
Voda jako přírodní bohatství je stále pod kontrolou státu. Zahraniční firmy nevlastní naše prameny ani řeky, ale v některých regionech mají dlouhodobé smlouvy na provozování vodovodní sítě. Problémem tedy není ztráta vody, ale nevýhodně nastavené smlouvy o provozování z minulosti.