Hlavní pravidlo: Sledujte podmět
V češtině platí, že pokud přivlastňujeme podmětu věty (osobě, která vykonává děj), musíme použít zvratné zájmeno SVŮJ. Je jedno, zda jde o první, druhou nebo třetí osobu. Tvar můj, tvůj, jeho použijeme jen tehdy, pokud přivlastňovaná věc nepatří podmětu.
1. SVŮJ (patří to mně jako podmětu)
Pokud jsem já (nebo kdokoliv jiný) podmětem věty a mluvím o svých věcech:
- „(Já) si vezmu svůj kabát.“ (Podmět jsem já, kabát je můj → svůj).
- „(Ty) si ukliď své věci.“ (Podmět jsi ty, věci jsou tvoje → své).
- „Petr ztratil svůj telefon.“ (Petr je podmět, telefon patří Petrovi → svůj).
2. MŮJ (nepatří to podmětu)
Zájmeno můj použijeme tehdy, pokud mluvíme o našem vlastnictví, ale podmětem věty je někdo jiný:
- „Petr si vzal můj kabát.“ (Podmět je Petr, ale kabát je můj → můj).
- „To je můj dům.“ (Podmět je „to“, nikoliv já → můj).
- „Líbí se ti můj nový účes?“ (Podmětem je „účes“, nikoliv já → můj).
Pozor na „Vezmi si můj…“
Mnoho lidí chybuje ve větách typu: „Vzal jsem si můj telefon.“ To je v češtině nepřípustné. Správně musí být: „Vzal jsem si svůj telefon.“ Pokud je ve větě vyjádřeno, že já něco dělám se svými věcmi, „můj“ tam prostě nepatří.
Změna významu (Příklad pro 3. osobu)
U třetí osoby může záměna způsobit pořádný zmatek:
- „Jan políbil svou ženu.“ (Jan políbil Janovu ženu – vše je v pořádku).
- „Jan políbil jeho ženu.“ (Jan políbil ženu někoho jiného – Jan má nejspíš problém).
Jak si to zapamatovat?
Zkuste si říct: „Patří to tomu, kdo to dělá?“
• Pokud ANO → pište SVŮJ.
• Pokud NE → pište MŮJ / TVŮJ / JEHO.
Shrnutí v tabulce
| Příklad | Správně | Důvod |
|---|---|---|
| Půjčím ti (můj) sešit. | můj | Podmětem je „sešit“ nebo „ty“ (v závislosti na vazbě), ne já. |
| Půjčil jsem si (svůj) sešit. | svůj | Podmětem jsem „já“ a sešit patří mně. |
| Vidím (můj) dům. | svůj | Já vidím – dům patří mně. |